Jednoho dne někdy na jaře jsem jel z práce docela pozdě večer, asi kolem deváté, tentokrát autem. Na Křenové ulici jsem si všiml nějakého chlapa, který ležel na chodníku. Zastavil jsem auto a vydal se k němu. Stáli u něj dva mladí lidé, nějaký kluk s holkou s hodně vykulenýma očima a říkali mi, že už volali policajty. No ten vám asi poděkuje. Naprosto v klidu, dokonce s mírným pobavením, jsem k němu přišel a tak, jak nás to učili na kurzu první pomoci, jsem do něj šťouchl nohou (člověk má dbát hlavně na vlastní bezpečí): „Haló, pane, slyšíte mě? Co se vám stalo?“ Odpovědí mi bylo zastřené a táhlé, na Glasgow Coma Scale kolem třinácti: „Nó, já nevím.“ Pokračoval jsem v anamnéze: „Máte nějaký zdravotní problém?“ „Já mám poúrazovou epilepsii.“ „No a cítíte, že by na vás šel nějaký ten záchvat?“ „Já nevím...“ „Pil jste nějaký alkohol?“ „No jó...“
číst dál