ONDOK, Josef Petr. Člověk a příroda: hledání etického vztahu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998, 110 s. ISBN 80-7192-239-0.
Josef Petr Ondok (2. 9. 1926, Mydlovary - 19. 8. 2003, České Budějovice) byl římskokatolickým knězem, řeholníkem řádu Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti (petrínů), spisovatelem, vědcem a člověkem pohnutého osudu. Do řádu vstoupil v 18 letech a v roce 1951 byl tajně vysvěcen na kněze. Krátce nato byl zatčen a nespravedlivě odsouzen na 17 let vězení. Po roce 1968 pracoval jako vědec v Botanickém ústavu AV ČR v Třeboni. Do konce 80. let vykonával pastoraci tajně. Od roku 1991 až do své smrti přednášel etiku a filosofii na Jihočeské univerzitě.
V knize Člověk a příroda autor nejprve čtenáře uvede do tématu rozborem vzniku etiky v antice, kde původně byla součástí filozofie a věnovala se optimálnímu postoji člověka ke světu a lidem. Vysvětluje pojmy Areté - ctnost a zdatnost i v intelektuálním smyslu a Fysis - přirozenost nebo podstata hlavně předmětů neživé přírody. Zmiňuje Immanuela Kanta, který zastával názor, že etická pravidla jsou nutností pro přežití společnosti.
Ekoetika je pak rozšířením etiky, jedná se o filosofii životního prostředí. Autor zde vysvětluje různé přístupy jako například antropocentrismus, kde vrcholem evoluce by měl být člověk. Dále je to biocentrismus, kdy člověk je jedním z druhů, který má ale jako jediný duchovní dimenzi. Vyšším přístupem ekoetiky je agatoecentrismus (od agatos = dobrý), kde cílem je vyvážený vztah k přírodě, konání dobra lidem i jiným tvorům, snižování utrpení a rozdávání radosti a krásy. Pro tento vztah je nutná teologická reflexe. V těchto myšlenkách vychází autor z tvorby Erazima Koháka, z etiky úcty k živému Alberta Schweitzera a z filozofie soucitu Arthura Schopenhauera. Motivy ekoetiky mohou být naproti tomu i čistě pragmatické, kde se jedná o obavy o osud planety.
Nakonec se autor zaměřuje na teologické aspekty ekoetiky a rozvíjí názor, že Země je dominium Boha, nikoliv člověka a vládnout pro člověka znamená spravovat. Opírá se mimo jiné o knihu Genesis nebo o myšlenky Pierre Teilharda de Chardin s jeho divinizací světa, kde celý svět se stává božským prostředím. Je zde uvedena velice zajímavá myšlenka Ericha Fromma o tom, že Bůh při stvoření o všem prohlásil, že je to dobré, pouze o člověku ne. To snad neznamená, že je zlý, ale spíše to, že je zatím nehotový. Přírodu lze podle autora vnímat i jako eucharistii, Bůh je zde přítomen.
Autor dochází k závěru, že ekoetická teorie překonává nefilosofický přístup, který nemotivuje k morálnímu jednání, protože kritériem je jen přežití člověka. Ekoetika neupřednostňuje člověka, ale všemu v přírodě dává hodnotu. Návodem k životu je respekt, úcta a láska.
Na této mezioborové knize je patrný hluboký vhled autora do různých oborů od biologie, přes filosofii až po etiku. Je na ní poznat autorova citlivost pro člověka i vše živé a jeho úcta k životu, vycházející z jeho životní zkušenosti nespravedlivého a těžkého vězení. Kniha si vyžaduje pozorné čtení, protože je na malém prostoru hodně informací, ale zároveň se čte velice dobře díky vytříbenému slohu a zajímavému tématu. Její přečtení bude přínosem pro ty, kdo se zabývají ochranou přírody a biologií, protože jim zodpoví otázku, proč vlastně životní prostředí chránit. Bude určitě zajímavá i pro teologicky orientovaného čtenáře, který má kladný vztah k přírodě a celému světu. Autor představuje etiku a zvláště ekoetiku jako přínos pro dobrou budoucnost planety a díky svému pozitivnímu přístupu dává čtenáři povzbuzení a naději.
2024 ©