Málokdo by si přál osobně zažít válku. Stejně tak většina lidí považuje jakýkoliv válečný konflikt za něco silně negativního a nikomu dalšímu jej nepřeje.
Chtěl bych zde uvést příklad různých názorů na posouzení ospravedlnitelné války. Jde o Mnichovskou krizi ze září 1938. Fakta jsou známa, Československo bylo delší dobu pod tlakem nacistického Německa kvůli svým třem miliónům německého obyvatelstva v pohraničí, které se dožadovalo autonomie. Československo mělo spojenecké smlouvy s Francií a se SSSR. Představitelé Francie a Velké Británie ale vyvíjeli na politiky ČSR značný nátlak, aby se s Německem dohodli a snažili se uspokojit Hitlerovy požadavky. Krize vyústila v jednání v Mnichově 29. září 1938, kde zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie rozhodli o odstoupení československého pohraničí Německu. Dalšího dne byla dohoda naší vládou přijata.
Od té doby až dodnes přetrvávají diskuze o tom, zda bylo správné tento diktát přijmout, či zda bylo lepší se vojensky bránit. Na toto téma vzniklo velké množství článků, filmů a knih. Například Miloslav John v knize Září 1938 [1] podrobně líčí chronologii krizových dnů, rozebírá vojenské možnosti ČSR a dochází k závěru, že naše situace byla zcela jiná než u později napadnutých menších zemí. Československo by v ten moment bylo považováno za hlavního viníka války a čekala by jej neodvratná porážka. Prezident Beneš pak zvolil menší z možných tragédií. Stejně tak Jan Filípek v knize Mnichov 1938 – hra o Československo [2] hodnotí případný pokus o obranu ČSR tak, že bychom stejně byli poraženi a o pohraničí přišli.
Existuje velké množství publikací, které zastávají opačný názor, že bránit se po Mnichovu Německu by bylo správné. V minulosti byli v tomto jednotní komunističtí historici, kteří vycházeli z mylného předpokladu sovětské pomoci. Příkladem jsou autoři Kvaček, Chalupa a Hejduk v publikaci Československý rok 1938 [3]. Jak bylo správně rozebráno v pracích zmíněných výše, sovětským motivem pomoci Československu byla zvláště agrese vůči Polsku a Pobaltí, což se projevilo hned o rok později.
Chci zde vyjádřit svůj názor na tuto událost v tom smyslu, že už jen to, že tolika lidem stále stojí za to se tímto tématem zabývat, je jasným náznakem, že přijetí Mnichovské dohody bylo velkou chybou. Nacismus se již tehdy projevoval jako zločinný a zrůdný režim, kterému nebylo správné takto pomoci a zvrátit tak rovnováhu sil v Evropě. Základní morální zásada, kterou by si každý člověk měl nést do života, spočívá v tom, že zlu se nemá ustupovat. Národ, který na desítky let naposledy byl ochoten za svou zemi přinášet nejvyšší oběti, byl takto morálně zlomen. Přímým důsledkem československé povolnosti po Mnichovu pak byly německé úspěchy na začátku války, nezměrné utrpení většiny národů v Evropě, vyvražďování Židů a dalších menšin, poté i další nespravedlnost v podobě poválečného vyhnání německého obyvatelstva s následnou morální devastací a nakonec i expanze sféry vlivu Sovětského svazu a další diktatura.
Domnívám se, že tyto historické události by měly pro nás být poučením i ve světle současného konfliktu Ukrajiny s Ruskem. Stále platí známý fakt, že kdo nezná historii, bude nucen si ji prožít znovu.
[1] JOHN, Miloslav. Září 1938. Vyd. 1. Brno: Bonus A, 1997, 844 s., [54] s. il. na příl. ISBN 80-85914-45-x.
[2] FILÍPEK, Jan. Mnichov 1938 - hra o Československo. Praha: Dr. E. Grégr a syn, 2001, 172, [11] s.,[32] s. obr. příl. ISBN 80-902023-9-x.
[3] KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEYDUK. Československý rok 1938. 1. vyd. Praha: Panorama, 1988, 301 s.
2025 ©