Dobrodružný večer aneb proč říkám policajtům filantropové

Napsal Ondřej (») 15. 2. 2020, přečteno: 607×

Jednoho dne někdy na jaře jsem jel z práce docela pozdě večer, asi kolem deváté, tentokrát autem. Na Křenové ulici jsem si všiml nějakého chlapa, který ležel na chodníku. Zastavil jsem auto a vydal se k němu. Stáli u něj dva mladí lidé, nějaký kluk s holkou s hodně vykulenýma očima a říkali mi, že už volali policajty. No ten vám asi poděkuje. Naprosto v klidu, dokonce s mírným pobavením, jsem k němu přišel a tak, jak nás to učili na kurzu první pomoci, jsem do něj šťouchl nohou (člověk má dbát hlavně na vlastní bezpečí): „Haló, pane, slyšíte mě? Co se vám stalo?“ Odpovědí mi bylo zastřené a táhlé, na Glasgow Coma Scale kolem třinácti: „Nó, já nevím.“ Pokračoval jsem v anamnéze: „Máte nějaký zdravotní problém?“ „Já mám poúrazovou epilepsii.“ „No a cítíte, že by na vás šel nějaký ten záchvat?“ „Já nevím...“ „Pil jste nějaký alkohol?“ „No jó...“

Po chvíli se na místo dostavila policejní hlídka, což byli dva hodně mladí kluci. Pán se sesbíral a postavil a identifikoval. Bylo mu tak kolem 35 let, mírně zanedbaného vzhledu. Ptali se ho, kde pracuje nebo pracoval. Odpovídal mírně zastřeným přiopilým hlasem „Já jsem pracoval v nějakých těch bezpečnostních agenturách, což je tak trochu paradox, že jo.“ Prolustruvali si ho přes svůj tablet, kde toho měli o něm dost i s fotkou a dali mu dýchnout. Bylo tam kolem 1,5 promile. Vyzkoušeli ještě jak stojí na jedné noze a jestli se trefí prstem k nosu. Všechno zvládl, ale ne úplně logicky je požádal: „A tak mě vemte na tu záchytku.“ Evidentně se jim to nechtělo moc řešit a trochu si s ním nevěděli rady: „Ale no tak, na záchytku jste moc v pohodě. Nebudete přece platit tři a půl tisíce za nocleh. Z čeho? Budete to akorát dlužit. Běžte tam, kam chodíte nocovat vždycky, bojovat se životem jako všichni ostatní.“ Na chvíli jsem se zamyslel a pak jsem jim všem navrhl: „Víte co, vypadáte docela v pohodě, v autě se mi nepoblijete, za rohem na Šujanově náměstí je azylák, tak vás tam odvezu.“ Policajtským klukům se úplně rozzářily oči: „Jé, vy jste hodnej.“ No jasně, vyřešil jsem jim problém a nemusí nikam jezdit a nic složitě sepisovat.

S pánem jsme tedy nasedli a jeli pár set metrů k azyláku. U vchodu nás přivítal ne zrovna milučký a přítulný pracovník impozantní postavy: „U nás jen do 21 hodin a bez vlivu alkoholu. Zkuste to v azyláku na Masné“. Tam na nás hned ve dveřích pán zahlaholil: „Á, pan Dusík*, ten to má přeci předplacené v charitním azyláku na Bratislavské.“ Jeli jsme tedy na Bratislavskou. Cestou mi můj klient vykládal svou různorodou historii. Byl pár let v armádě, pak měl úraz, začal pít a šlo to s ním z kopce. Zrovna ten večer se přiopil s někým, kdo ho pak okradl o nějaké peníze.

* jméno bylo kvůli ochraně osobních údajů a GDPR změněno.

Dojeli jsme na Bratislavskou a tam byla cedule, že zvonit se má pouze do 22. hodiny. To už jsme jaksi 20 minut prošvihli. Zkusil jsem to i tak a nic. Přemýšlel jsem co s mým klientem dále. Řekl jsem mu, že domů ho vzít nemůžu, to by neprošlo. Máme ale poblíž jednu opuštěnou budovu, třeba by to šlo tam. Ptal se mě, jak je to daleko od nádraží, že druhý den potřebuje někam za Brno za příbuznými. „Asi tak tři kilometry.“ „Jé tak daleko, já mám bolavé nohy.“ Kůže líná, sám sis to vybral. Tak to zkusíme někam do parku. Je vlastně moc zábavný, řekl mi na to: „Hlavně ať mě tam nevyhmátnou nějací ti filantropové.“

Došli jsme k parku u filharmonie a obhlíželi terén. Nakonec jsme našli příhodné místo v hustém křoví poblíž Moravské galerie. Vytáhl jsem z lékárničky záchranářskou termofólii a řekl jsem mu, ať se do ní zabalí a zítra ať si ji vezme sebou, že se mu určitě ještě bude hodit. Liboval si, jak je v tom teplo a že už velice dlouho pro něj nikdo nic takového neudělal. Spokojeně prohlásil: „Tady mě nějací ti filantropové nenajdou.“

Dojel jsem domů a cestou mi přišlo, že v autě něco smrdí. Říkal jsem si, že se mi tam přece nepoblil, tak co to teda je. Až doma jsem zjistil, že jsem někde v tom parku šlápl s prominutím do hovna a posléze jsem ještě musel za pomoci Sava, šroubováku a mýdlové vody botu očistit. I tak jsem ale byl odměněn další historkou. Od této doby již neříkam policajtům jinak než filantropové. I holce se tento příběh moc líbí a pokaždé, když jedeme autem a na začátku obce na nás bliká cedule „Jedete 55 km/h. Zpomalte“ to nadšeně komentuje: „To tam dali nějací ti filantropové.“

Dobrou noc!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.